Heleme se, pes se veze!

Cestování s bíglem by mělo být zařazeno mezi adrenalinové sporty. Je to totiž skřítek neposeda, zvědavý jako opička. A moje fenka Anna není vyjímkou!

Ančí už vyzkoušela všechno možný. Svou pasažérskou kariéru zahájila na palubě Favorita, kterým nás kamarád vezl z chovné stanice. Ležela mi na klíně, vážně na mě hleděla a kdykoliv jsme zastavili, vrhla na mě s vážným výrazem šavličku. Kamarád to naštěstí vzal s humorem a komentářem „No co, tak máme v autě o jeden blinkr víc…“

V autobusu naštěstí neblinkala. Čtyři roky jsme každý týden jezdily trasu Praha-Vary. Dokud jsem ji vozila v tašce, docela to šlo – jediná starost byla udržet štěně v kabele. Jakmile z ní ale vyrostla, začalo peklo.

Samonavíjecí vodítko bylo neustále v pohybu. Ančí se jak indián plížila pod sedačkami od cestujícího k cestujícímu podle toho, kdo právě rozbalil Tatranku. Pokud zrovna neožebračovala spolucestující, sápala se na sedadlo. Jednoho dne, když se už asi půl hodiny nikam nesápala ani neplazila, jsem podlehla iluzi, že cestovatelsky dospěla, když tak hezky hajá a nezlobí. Sehnula jsem se, abych ji pochválila, a zjistila jsem, že se zaníceným výrazem zespoda kuchá sedačku a podle slušné hromádky na jemno rozkousaného molitanu je už za půlkou. Honem jsem se škodu snažila zakamuflovat a cpala molitan zpátky pod látku, s čímž Anna důrazně nesouhlasila a vesele ho zase lifrovala ven. A když už ji i tohle přešlo, nastal čas na sázku na jistotu: Ančí si uprdla na celej autobus a svedla to na toho tlustého pána přes uličku.

„Čau, jedu do Prahy. Chcete s Ančí svézt?“, volal mi kamarád. Souhlasila jsem a rychle dokončovala přípravy na cestu. Upekla jsem tenkrát obří pekáč francouzských brambor a neuváženě ho nedala pod zámek. Než jsem stihla zabalit, můj roztomilouš vyžral víc než půlku pekáče, s břichem jak buben a tupým výrazem se rozvalil po podlaze a funěl jak čuně. Za půl hodiny dorazil kamarád, k mému zděšení ve vypůjčené Corvettě. "Dneska to bude jízda, holky!"
"No, to teda bude, hochu!!" Vlezly jsme si s Ančí dozadu a začaly zhluboka dejchat. Ančí při každý akceleraci začala škytat a hrudník se jí divoce rozvlnil. Naštěstí to zvládla bez šavlování, ale její anděl strážný měl asi ten den šichtu. Nebo můj?

S MHD a vlakem Ančí problém neměla nikdy, naopak. Vždy s výrazem královny nakráčela mezi cestující, rozhlédla se, vybrala si nějakýho aromatickýho vejpitku, lehla si k němu, hlavu mu oddaně položila na boty a usnula. Na pěknýho chlapa nevsadila, bohužel, nikdy. Tolik ke zvyšování šancí na seznámení pomocí psa.

Dneska už je Ančí ostřílenej pasažer. Jezdí se mnou autem. Na zadním sedadle má dečku, polštářek a bezpečnostní kšíry, ze kterých se dokáže do pěti vteřin vyvléct. Houdini hadr!

Ale nebojím se, že mě už nic nepřekvapí. Ančí totiž ještě nebyla na lodi a v letadle. No, uvidíme! Jestli to risknem, tak raději na lačno. Šavle hore! ;)

(Ilustrační foto: Ančí a její přepravka - PŘED a PO třinácti letech)