No, tak třeba proto, že nedokážu vařit podle receptů, nezajímají mě tklivé příběhy a nemám děti. Ale hlavně: Z té nalejvárny, jak bychom měly vypadat, vidím RUDĚ!!!
Onehdá mě redakce oslovila, zda bych nechtěla zveřejňovat své blogy i na OnaDnes. Děkuji, nechtěla. Svého času jsem psala pro elektronickou Elle, tedy jen pro ženské publikum, a nedalo se to. Měla jsem z toho pokaždé husí kůži, na několika místech to vypadalo, že mi začne rašit peří, a začala jsem ko-ko-koktat. Prostředí ženských rad prostě není pro mě...
Abych ale právě té místní Oněnce nekřivdila: To je zrovna prostor pro ženy, který, díky bohu, navštěvují i muži, účastní se diskuse a leckdy ty krávoviny z článků vyvrací hned na místě. Díky, pánové, je to potřeba.
Každá žena chce být krásná a líbit se. Pokud ale radu hledá v ženském časopise, zadělává si maximálně tak na mindráky, finanční zátěž a leckdy i zdravotní potíže: Zhubnout, nagelovat nehty, nabodat botox, takhle na sebe napatlat tunu mejkapu, takhle si zničit krásné vílí vlasy, tohle si obléct…
Protože jsem dřív kamarádila víc s muži než ženami, zjistila jsem, že muži vidí krásu úplně jinak, než módní redaktorky. A pokud se chci líbit mužům, koho se zeptám? Jich, nebo tety Sally? … Notak!
Jeden příklad za všechny: Včera jsem se připletla do debaty o pupínku na sedínce. Nějaká ubohá slečna z něj měla takový mindrák, že raději zrušila rande s plánovanou erotickou koncovkou. Spousta žen v diskusi pro ni překvapivě měla pochopení, zřejmě proto, že ženské časopisy jsou plné pokožky povinně jemné jako hedvábí. To já se kdysi ptala svého kamaráda, jak to chlapi vnímají s tou celulitidou; jestli jim fakt tak vadí atd. … Vykulil na mě tenkrát oči a povídal: „Celulitida? Tak to mě netrápí. Záleží na hezkém tvaru a velikosti. Když je zadek povedený, celulitidu chlap ani nepostřehne.“ Natož nějaký pupínek, dodávám já!
A vůbec, jedno čínské přísloví praví: Kde je láska, i jizvy po neštovicích vypadají jako roztomilé ďolíčky :)
Kdyby se ženy radily spíš se svými kamarády a partnery, dozvěděly by se skutečně užitečné rady a stálo by je to celé mnohem méně peněz. Zjistily by například, že mejkap není nutnost, melír taky ne, že svetřík může být i v klidně zcela nemoderní barvě, hlavně když dá vyniknout křivkám, že žena osobitá například velkým nosem přitáhne muže svou originalitou na rozdíl od unifikovaných krásek opouštějících kliniky plastické chirurgie… Že krása ženy nespočívá v kabelce LV ani saku podle nejnovější módy… Jeden můj bývalý přítel mi sdělil, že mi nesluší tanga, protože to mé nohy prodlužuje až moc, zato krajkové boxerky, to je to, nač bych měla vsadit. Člověk se učí každý den.
Proto bych radila všem dámám a dívkám, které mají o své kráse pochybnosti: Zahoďte ty papírové našeptávače, jsou úplně mimo. Raději naslouchejte svému muži, když občas udělá nenápadný kompliment typu „Ty vlasy vyčesaný takhle nahoru ti sluší, lásko“ a zapamatujte si jeho obdivný pohled, když pro jednou vyměníte džíny za sukničku. A nebo se ho rovnou zeptejte.
Ale hlavně nezačínejte větou „Miláčku, nepřipadám ti tlustá?“ :))
