Kdo přežil socialismus, přežije všechno!

Oblíbené rčení mé maminky. Tuhle jsem si na něj vzpomněla v souvislosti s jídlem. Dětství jsem strávila konzumací socreálných potravin a složení jídla tudíž moc nezkoumám.

Óóó, Bóbikááá...

Když jsem byla malá, pila se doma voda z vodovodu se Šumákem, Vitacitem nebo šťávou s Ferdou Mravencem. Co se týče Vitacitu a Šumáku, vodu jsme k nim my děti často vůbec nepotřebovaly. Prostě jsme si to nasypali do pusy, chvíli se šklíbili jak čerti a pak na sebe vyplazovali oranžové jazyky. Čert ví, co v tom bylo!

Má oblíbená čokoláda byla Barila. Když jsem si ji pak koupila po revoluci, připadalo mi, že není tak dobrá, jako dřív. Kamarád se smál a říkal: „To je proto, že už do toho dávaj čerstvý buráky. Dřív se do Barily dávaly ty mírně nažluklé, co se už nedaly prodat.“

Připadá mi legrační, že poté, co jsem v dětství prohnala svým vyvíjejícím se organismem kilogramy a hektolitry těchhle žluklých a éčky nadupaných zhůvěřilostí, bych dnes měla zkoumat, zda náhodou nepozřu nějaké umělé barvivo. Kdo přežil Šumák, přežije všechno!

Můj bývalý americký manžel se kdysi hrozně bránil utopencům. Když mi sdělil důvod, musela jsem se smát: Bál se, co prý v tom může být. Říkala jsem mu tenkrát: „Ty, člen národa pojídajícího denně tuny hamburgerů s naprosto nezjistitelným obsahem, máš strach z buřta?! Neblázni, víš, cos už možná všechno snědl za zvířátka v tý vaší housce?“ Tento argument Jim uznal, vybodl se na zkoumání a začal si pochutnávat.

Když se tenhle rozhovor s mým bývalým mužem odehrál, měla už jsem za sebou svou stěžejní životní lekci v oblasti stravování:
Kdysi jsem pracovala v kasinu v Aši a s ostatními kolegy jsme často jezdili na nákupy do pět kilometrů vzdáleného německého Selbu. V Selbu byla také naše oblíbená čínská restaurace, kde dělali LUXUSNÍ Kung-Pao – mockrát jsme si tam na něm pochutnávali.

Jednoho dne přiběhla kolegyně do práce s očima navrch hlavy:
„Tomu nebudete věřit!! Ty Číňani, co k nim chodíme na Kung-Pao, si zažádali o odkoupení objektu, který mají pronajatý na podnikání, a německá Hygiena jim tam na to konto poslala přepadovku. V přízemí mají tu jejich restauraci s kuchyní, ve druhém patře bydlí celá rodina, a v prvním patře našli kontroloři zářivky na stropě, slámu na zemi a STOVKY MORČAT!!“

Mno. Morče Kung-Pao? Zrevidovala jsem své pocity: Chutnalo mi tam? Chutnalo. Umřela jsem na to? Neumřela. Tak co…

Po všech těch Šumácích, burácích a hlodavcích jsem dospěla k názoru, že je lepší nezkoumat, co to do sebe vlastně láduju. Vždyť by mi z toho mohlo přestat chutnat!

Ne nadarmo se říká, že k jídlu se nemá čichat, protože ty nejlepší věci by touto zkouškou neprošly. Já dodávám: Máte-li na něco chuť, nezkoumejte, nepátrejte a nečtěte to! Pochutnejte si ;)